Když je jedinci niterně těžko, když stohlavá saň psychických nesnází útočí na mysl, na duši, na tělo, člověk se nachází v jiných světech, které jsou však stejně reálné jako realita, které se lze dotknout. Duševní bolest je prostě tak hmatatelná, že se zaryje hluboko do paměti a zůstane tam jako záhadný temně doutnající tvar čehosi nadpozemského a přece přítomného. V takových chvílích může lidský živočich působit navenek jako smyslů zbavený, jednající jako šílenec nebo blázen. Na přelomu let 2000 a 2001 jsem byl těmito stavy vynesen kamsi do výšin hvězdné energie, snaže se vypočítat nesmyslnými výpočty iracionálně pospojovaných čísel jakousi absolutní hodnotu, která určuje a vysvětluje komunikaci s jinými dimenzemi, dosahujíc do galaxií, kde se nacházejí jiné mimozemské civilizace. V mozku se mi mlely myšlenky jako vodní vír, pak ztuhly do strmé magnetové hory ve snu, která svojí tajuplnou majestátností a nekompromisní existencí přesahuje tento vesmír. Nejen čísla zešílela. Taktéž slova, tedy přesněji řečeno písmena slov, která jsem v jakémsi tranzu a bezčasém nadšení začal kreslit přes sebe. První takto načrtnuté grafické útvary vypadaly jako nic neříkající divoké klikyháky. O několik let později, když ono období pominulo, jsem se k těmto přes sebe nakresleným písmenům vrátil a povýšil jsem tento způsob jakési kaligrafie na vyšší estetickou úroveň, na grafické básně, z jejichž tvoření mám zvláštní klidnou uspokojující radost.

V Brně dne 14.11.2018                                                                 Lukáš Vlček (1974)