O Miloši Vlčkovi:

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=35902

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Vl%C4%8Dek

https://www.jizni-morava.cz/objekt/41194-vlcek-milos

https://m.ibrno.cz/galerie-pekarska.html?start=22

Tytik (přezdívka)

            Různé tvary a pratvary lodí, tajemné kouzlo černého dubu, vůně lipového dřeva… Hlava Kolumba nebo vysoký útlý koráb s městem, jindy veliké javorové klíčky jako reliéf. Tvary, barvy a vůně, které se mi v dětství hluboce vryly do paměti. Pro mne tehdy, coby dítě, byly tvary a dojem ze soch strašidelné. Strach se však v pozdějším věku změnil v obdiv. Zanechal ve mne touhu tvořit, přestože přehršle soch a výtvorů, které mne obklopovaly, až zahlcovala. Byla v nich síla i tíha. Rozvíjely mou představivost a vztah ke dřevu, tím pádem ke stromům a obecně vzato k celé přírodě.

            U mne se později touha tvořit projevila v zálibě v psaném slově, konkrétně ve snaze psát básně. Souběžně se slovem jsem začal i kreslit. A to velmi spontánně, vlastně s minimální výtvarnou průpravou, a s úctou ke svobodě vlastní niterné představivosti. Kresby pro mne vyjadřují to, co už nelze zachytit slovně. Jako třetí aktivita se přidalo fotografování. Co se týče dlabání do dřeva, pomáhal jsem tátovi, tedy Tytikovi i bráchovi Patrikovi s realizacemi některých děl. Svoji vlastní dřevěné vidění jsem vtělil do drobných geometrických reliéfů. Další pramen tvořivosti si prokousal cestu skrze hudbu, konkrétně hru na kytaru, zpěv a částečně hru na klavír. A je zde i snaha o občasné keramické výtvory.

            Tytik, jak otci s bráchou říkáme, byl pro mne vždy jakousi bezpečnou střechou nad hlavou, bezpečným útočištěm, což jsem si nejcitelněji uvědomil, když v lednu 1996 onemocněl mozkovou mrtvicí. Ona střecha nad hlavou náhle dostala trhliny.

            S otcem jsem si vytvořil zvláštní a speciální druh humoru, komentovali jsme různé groteskní situace osobitým způsobem a nacházeli jsme zálibu ve smyslu pro nesmysl. Tímto humorem jsme se bavili při různých příležitostech, pozvedajíce si tak dobrou náladu a vnitřní rozpoložení, které jsou důležitými kulisami pro tvoření všeho druhu, pro oživení mysli a fantazie, a vůbec pro každodenní radost ze života.

            Vždycky jsem měl k tatínkovi a mamince velmi blízko, vždy jsme si rozuměli. Domácí pohoda, která vládla, jak doma na Vránově mlýně, tak v řezbářské dílně na Petrově, vytvořila jedinečnou atmosféru a vzácný elixír pro šťastné dětství i dospívání. A stanovila tvořivost, představivost a volnost jako životní potřebu. Zasadila touhu vyjadřovat se skrze umělecký projev hluboko do duše. Ona potřeba se stala velmi zásadní součástí života. Vůbec se však nemusím zaobírat tím, zda ono vyjádření, projev, má ohlas u okolí, u jiných lidí. Uvědomil jsem si, že důležitá je pro mne tvorba pro vlastní uspokojení a pocit seberealizace.

            Když začínaly prázdniny, Tytik vždycky řekl: Snažte se, aby letošní prázdniny nebyly prázdné, aby to byly plniny, tedy abychom měli plno různých zážitků (ať už z cestování, či jiných činností).

            Atmosféra, která bývala u nás doma, byla kouzelná, tvořila závětří bezpečí a radosti. Z těchto chvil vlastně čerpám podvědomě dodnes vnitřní pohodu a snažím se v sobě onu zhuštěnou sílu uchovávat. Atmosféra pohody je u nás stále, jen je jiného rázu a není tak výrazná. Kouzlo dětství v domě u Vlčků je neopakovatelné. Podobný pocit svobody a povznesené nálady zažívám, když se dívám do hlubokého hvězdného nebe nebo když cestuji. (Pamatuji si dobře dobu, kdy jsme nemohli vycestovat, kam jsme chtěli. Vybavuji si  šedivé a trýznivé pocity ze všudypřítomné neviditelné svazující pavučiny divného totalitního strachu.)

            Při pohledu do hvězduplné oblohy jsem cítil uklidnění, zároveň však vzrušení, hladivý balzám pro duši, konejšivou a uklidňující energii, prýštící z neznáma a rozprostírající se v nitru. Tuto kouzelnou rozechvívající a posilující energii si pamatuji jako tajemnou hmotu, která zůstala hluboko v mém nitru. Tajemný mnohotvarý enigmatický kámen v hrudi neslyšně žhne jako temně červené uhlíky.  Hvězdné nebe nerušené světly měst jsme s Tytikem sledovali na chalupě v Beskydech, což je místo, kde jsem prožil nespočet krásných, hlavně prázdninových chvil. Mezi ně patřilo i sledování hvězd. Dalekohledem jsme se dívali na galaxii v Andromedě nebo hvězdokupu Plejády. Naučil jsem se rozpoznávat pouhým okem souhvězdí (Orel, Drak, Velká Medvědice, Cassioppeia, Lyra, Labuť, Severní Koruna, Orion, Blíženci, Býk, Ryby etc.) a pojmenovat nejjasnější a nejdůležitější hvězdy na obloze (Sírius, Betelgeuse, Aldebaran, Regulus, Vega, Deneb Cygni, Cih, Rigel a další…)

            Na chalupě jsem taktéž míval barvité sny (přestože doma se mi většinou nikdy nic nezdálo) a ráno po probuzení jsem vždy cítil, že jsem spal v horském lesním tichu jak v bavlnce. Cítil jsem se vždy krásně svěže a odpočatě. Z několika nočních snů v brzkém mládí mi v paměti zůstaly silné barvité živoucí obrazy jakoby zastavené v čase a vracející se do myšlenek a pocitů s nebývalou povznášející atmosférou, vonící po zvláštním druhu bezčasí, kdy mám intenzívní pocit, že se dotýkám nefalšovaného nekonečna. Nekonečna, které zde bylo odjakživa a setrvává navždy, nekonečna, které člověku dovolí na mžik oka pochopit nepochopitelno a intuitivně ucítit, že vedle tohoto vesmíru možná existují jiné dimenze vnímání, mimosmyslové, iracionální, pudové, nadskutečné, bizarní, podsvětní, záhrobní.  Třeba paralelně vedle sebe existuje několik různých vesmírů, nepostřehnutelně se prolínajících a nepostřehnutelně komunikujících mezi sebou a s námi.

            Nejčastěji se mi do paměti vrací strmá, temně stříbrná magnetová hora se záhadným útvarem na vrcholu. Zdálo se mi o ní těsně před tím, než jsem měl tu čest odcestovat na rok do zámoří, do státu Minnesota ve Spojených státech v roce 1993. Onen sen byl dotek absolutna. Dotek krajností vlastních nejzazších citů, prožívaných až na dřeň vlastní duše. Tušení závratných chvil. Nevyjádřitelně úchvatných okamžiků. Pocitů kosmického štěstí. Hora radostné nepoddajné svobodomyslnosti, poskytující jistotu bezmezné a nezpochybnitelné svobody jedince. V zámoří jsem se zhluboka nadechl něčeho nesvázaného, neomezeného, dobrodružného. Šel jsem si poslechnout mlčení pouště na okraji předměstí města Phoenix, dostal jsem se do hlubin divokých nedotčených lesů severní Minnesoty, plných jezer s pitnou vodou, shlížel jsem na kolosální složitý pulsující organismus Manhattanu.

            Ve městečku Nová Praha, kde jsem většinu roku bydlel, jsem se zmínil místnímu starostovi o tátovi sochaři s dotazem, zda by New Prague také neměla zájem o sochu Miloše Vlčka. Věci se postupem času vyvinuly tak, že necelý rok po svém návratu z Ameriky, jsem tam letěl znovu i s otcem, tentokrát v roli doprovodu, překladatele a pomocné sochařské síly. Tytik vytvořil velkou dubovou sochu (Loď Praha), kterou věnoval Nové Praze jako výraz poděkování, že jsem rok předtím mohl u tří různých (původem českých) rodin bydlet a chodit každý den do posledního ročníku místní střední školy. A v průběhu a po skončení školního roku i cestovat a prožít tak chvíle, které jsou nezapomenutelné a nezcizitelné.

            No a tak se tímto leteckým výletem (a měsíc a půl trvajícím pobytem v létě roku 1995) vlastně splnil odvěký tátův sen cestovat přes moře jako Kolumbus. (nikoliv však lodí, ale vzduchem) Sen překonat oceán a objevovat neznámé kraje je vábivý a čarodějný. Sen neklidné tvůrčí dobrodružné duše překonávat hranice monotónní každodennosti. Sen, který se plní, ale zároveň zůstává věčně nedosněn. Sen měnící se ve skutečnost. Sen fanfár, gongů, tamtamů, horských masivů, linií, siluet, zátočin, úžlabin, tvarů, magnetů, krápníků, potoků, kráterů, krásných mezihvězdných korábů a vznešených montgolfiér, odlétajících do nadskutečných exotických končin neprozkoumaného vesmíru.

červenec 2018 a únor 2019                                                                            Lukáš Vlček 74

Některá drobnější díla Miloše Vlčka jsou obsahem fotografií pod neodbytnou reklamou: